Náplň podkapitoly:

1. Hormony tukové tkáně

_

Hormony tukové tkáně

Tuková tkáň, zejména vzhledem ke svému množství, představuje důležitý a často opomíjený endokrinní orgán.

Její buňky (adipocyty) tvoří množství peptidových hormonů, označovaných jako adipokiny. Ty obecně zasahují především do energetického metabolismu a svým vlivem na apetit a potravní chování ovlivňují dlouhodobou regulaci tělesné hmotnosti. Kromě vlivu na metabolismus modulují také imunitní funkce a ovlivňují průběh zánětlivých procesů. Mezi nejvýznamnější produkované hormony patří leptin, adiponektin a rezistin.

Kromě přímé produkce vlastních hormonů ale tuková tkáň ovlivňuje i hormony secernováné jinými endokrinními orgány. Nadbytek tukové tkáně se například výrazně podílí na vzniku inzulinové rezistence, diabetu 2. typu či atherosklerózy.

Leptin

Tzv. lipostatická hypotéza tvrdí, že tuková tkáň produkuje, úměrně svému množství, působky ovlivňující hypotalamus, které vedou ke zvýšení energetického výdeje a snížení příjmu potravy. Prvním odhaleným působkem tohoto druhu byl leptin.

Struktura a syntéza

Leptin je 167-aminokyselinový proteinový hormon, produkt tzv. ob genu („ob“ od slova obezita). Jeho receptor je kódován db genem, který se vyskytuje v několika sestřihových formách. Různé formy receptoru jsou lokalizovány v různých částech těla – v mozku (zejména hypotalamu) a v periferních tkáních.

Leptin je tvořen především adipocyty bílé tukové tkáně a jeho vyprodukované množství koreluje s jejím obsahem v těle. Lidé s obezitou tedy tvoří více leptinu, než lidé s normální hmotností. Kromě bílé tukové tkáně ho v malé míře tvoří i jiné tkáně (například hnědá tuková tkáň, kosterní svaly, žaludek, játra či placenta).

Funkce a patologie

Leptin ve velké míře reguluje výdej a příjem energie, a to vlivem na potravní chování, apetit, hlad a na energetický metabolismus. Protože jeho cirkulující množství odpovídá množství tukové tkáně v těle, poskytuje mozku zpětnovazebně informaci o stavu energetických zásob.

Leptin přestupuje přes hematoencefalickou bariéru a v hypotalamu působí anorexigenně, tlumí chuť k jídlu a zvyšuje energetický výdej. Periferně ovlivňuje citlivost k inzulinu. Působí tak proti orexigennímu efektu neuropeptidu Y, který naopak chuť k jídlu zvyšuje a stimuluje i sekreci inzulinu. V myocytech leptin aktivuje enzym AMP-kinázu (AMPK), a tím zvyšuje oxidaci TAG ve svalu.

V případě vzácných mutací, kdy je poškozen leptinový receptor nebo leptin samotný, vzniká u jedince již poměrně časně v dětství obezita až morbidního stupně a dyslipidémie, které jsou důsledkem nekontrolovatelného hladu a žravosti. V důsledku zvýšené produkce inzulinu se u těchto pacientů rozvíjí také inzulinová rezistence.

Naproti tomu, problém většiny obézních pacientů není v nedostatku leptinu. Právě naopak, protože je leptin tvořen úměrně k množství tuku v těle, je pro obézní typická spíše hyperleptinémie a vzniklá rezistence vůči leptinu. Terapeutické podávání leptinu, o kterém se po jeho objevení uvažovalo jako o univerzálním léku na obezitu, proto pomůže jen zlomku obézních, u nichž je obezita podmíněna genetickým defektem leptinu nebo jeho receptoru.

Adiponektin

Struktura a syntéza

Adiponektin je proteinový hormon produkovaný zejména adipocyty tukové tkáně. Jeho koncentrace v krvi je poměrně vysoká (oproti leptinu je o několik řádů vyšší).

Dalším rozdílem oproti leptinu je korelace mezi obsahem tuku v těle a tvorbou adiponektinu, která je negativní. Obézní pacienti mají tedy koncentrace adiponektinu v plazmě nižší než pacienti s normálním BMI.

V plazmě se tento hormon vyskytuje v několika polymerních izoformách (tvoří trimer, hexamery nebo i vyšší polymerní struktury), které mají odlišné účinky.

Funkce

Adiponektin je hormon ovlivňující především metabolismus sacharidů a lipidů, zvyšuje citlivost tkání k inzulinu. Jeho účinkem se zvyšuje transport a utilizace glukózy a volných mastných kyselin ve svalových, jaterních a tukových buňkách a naopak se tlumí glukoneogeneze v játrech.

Adiponektin působí současně proti rozvoji aterosklerózy, především ve včasných stádiích jejího vzniku. Brzdí transformaci makrofágů na pěnité buňky a snižuje expresi jejich povrchových adhezivních receptorů.

Rezistin

Podobně jako jiné adipokiny, patří i rezistin mezi proteiny tvořené adipocyty tukové tkáně. Dále ho tvoří také buňky imunitního systému a jeho exprese je regulována zejména prozánětlivými cytokiny IL-6 a TNFα.

Pokusy na zvířatech ukázaly, že jeho podání snižuje glukózovou toleranci a inzulinovou senzitivitu a je pravděpodobné, že se tak při zvýšené koncentraci podílí na rozvoji inzulinové rezistence. Jeho souvislost s obezitou a diabetem je ale stále neobjasněná, výsledky experimentálních studií na lidech byly totiž rozporuplné. Předpokládá se, že u lidí jeho význam spočívá spíše v regulaci zánětlivých procesů.

Autoři podkapitoly: Petra Lavríková a Josef Fontana