1. Funkční morfologie trávicí trubice

Náplň podkapitoly:

1. Obecná stavba stěny trávicí trubice
2. Morfologie jednotlivých orgánů trávicí soustavy

_

Obecná stavba stěny trávicí trubice

Stěna trávicí trubice, obzvláště od jícnu k análnímu kanálu, má stejné základní uspořádání. 4 základní vrstvy směrem od lumen k povrchu jsou:

1) Sliznice (tunica mucosa)

2) Podslizniční vazivo (tunica submucosa)

3) Zevní svalová vrstva (tunica muscularis)

4) Seróza (tunica serosa)

Tunica mucosa (sliznice)

Tunica mucosa vystýlá jako vnitřní povrch trávicí trubici. Sliznice má tři hlavní funkce: ochranu vnitřního prostředí, sekreci a vstřebávání. Typická sliznice trávicí trubice se skládá ze tří vrstev: epitelu, lamina propria mucosae a lamina muscularis mucosae.

Epitel

Povrch sliznice kryje vrstva epitelu, který je v přímém kontaktu s obsahem trávicí trubice.  Typ epitelu se v průběhu trávicí trubice liší a je přizpůsoben specifické funkci, kterou v dané části trubice zastává. Odolný vícevrstevný dlaždicový epitel nerohovějící nalezneme v dutině ústní, jícnu a análním kanálu. Ve zbytku trávicí trubice je epitel jednovrstevný cylindrický. Ten plní v žaludku i funkci sekreční a ve střevě funkci resorpční. Ve sliznici některých oddílů trubice jsou uloženy i buňky s endokrinní funkcí (enteroendokrinní buňky). Ty jsou četnější v dolní části žaludku a proximálních částech tenkého střeva.

Lamina propria mucosae

Slizniční epitel nasedá na tuto vazivovou vrstvičku tvořenou řídkým kolagenním vazivem. Obsahuje velké množství krevních a lymfatických cév a nahromadění lymfocytů ve formě lymfocytární infiltrace nebo v podobě lymfatických folikulů. V lamina propria mucosae jsou uloženy ve většině oddílů trávicí trubice slizniční žlázky, prostupující někdy celou vrstvou proprie (např. v žaludku). Lamina propria tvoří podporu epitelu a váže ho ke třetí vrstvě (lamina muscularis mucosae).

Lamina muscularis mucosae

Lamina muscularis mucosae je vrstvička hladké svaloviny, která je na rozhraní mezi mukózou a submukózou. Zajišťuje pohyblivost sliznice nezávisle na ostatních pohybech trávicího traktu.

Tunica submucosa (podslizniční vazivo)

Podslizniční vazivo je tvořeno řídkým kolagenním vazivem. Tato vrstva je vysoce vaskularizována a obsahuje nervové pleteněplexus submucosus Meissneri, který je součástí autonomního systému a je důležitý pro kontrolu sekrece trávicí trubice. V některých oddílech jsou v submukóze uloženy žlázy (jícen, duodenum).

Tunica muscularis (zevní svalová vrstva)

Tunica muscularis se skládá ze dvou vrstev hladké svaloviny (v jícnu i příčně pruhované), která je uspořádána jako vnitřní cirkulární a zevní longitudinální. Mezi oběma vrstvami je vazivová vrstvička, nesoucí cévní pleteně a nervový plexus myentericus Auerbachi. Tento plexus kontroluje hlavně motilitu. Dohromady mají oba zmiňované plexy tolik neuronů jako celá mícha.

Cirkulární vrstva hladkých svalových buněk vytváří sfinktery na specifických místech traktu – pharyngoesophageální sfinkter, pylorický sfinkter, ileocekální chlopeň či vnitřní anální sfinkter.

Tunica serosa

Tunica serosa kryje orgány uložené v peritoneální dutině. Jedná se o vrstvičku kolagenního vaziva, na kterou nasedá jednovrstevný plochý epitelmezotel. Tunica adventitia je označení pro vazivo obklopující orgány mimo peritoneální dutinu. Neobsahuje mezotel. Nachází se v místech trávicí trubice, která jsou přímo připojena k přilehlým strukturám.

Resorpce v trávicí trubici je možná díky vychlípeninám mukózy a submukózy do lumen. Toto uspořádání výrazně zvyšuje povrch pro resorpci. Rozeznáváme následující struktury:

1) Plicae circulares

Plicae circulares jsou orientovány kolmo k podélné ose, vznikly zřasením submukózy. Jsou přítomné ve větší části tenkého střeva, směrem k ileu se snižují.

2) Villi intestinales, klky

Klky pokrývají povrch tenkého střeva a jsou hlavním místem resorpce produktů trávení.

3) Mikrovilli

Mikrovilli představují mikroskopické výchlipky apikálního povrchu střevních absorpčních buněk.

Sekreční funkce mukózy zajišťuje lubrikaci a zároveň uvolňuje enzymy, hormony a protilátky do lumen trávicí trubice. Žlázy asociované s trávicím ústrojím vznikají jako invaginace epitelu a rozeznáváme:

1) Mukózní žlázy, které sahají do lamina propria

2) Submukózní žlázy, které uvolňují své produkty přímo do lumen mukózních žláz a nebo pomoci duktů, které prostupuji přes mukózu přímo na luminální povrch

3) Extramurální žlázy (játra, pankreas): leží mimo trávicí trubici a uvolňují své působky prostřednictvím duktů do lumen

_

Morfologie jednotlivých orgánů trávicí soustavy

Dutina ústní

Oba oddíly dutiny ústní (vestibulum oris a cavitas oris propria) jsou vystlány sliznicí s vícevrstevným dlaždicovým epitelem. Vazivová lamina propria mucosae vybíhá proti tomuto epitelu v četné papily a není ostře ohraničena od submukózy. V submukóze jsou uloženy malé slinné žlázy. V oblasti tvrdého patra není submukóza vyvinuta (sliznici zde nelze zřasit).

Ret

Ret je na zevní straně kryt kůží, na vnitřní straně sliznicí dutiny ústní – přechod najdeme na volném okraji rtu (na červeni rtu).

Kůže je tenkého typu s epitelem vrstevnatým dlaždicovým rohovějícím. Jsou zde i kožní adnexa (vlasové folikuly, mazové a potní žlázy).

Oblast červeně rtumá silný epitel vrstevnatý dlaždicový nerohovějící. Z kožních adnex se zde vyskytují pouze mazové žlázy (zde však nejsou sdruženy s vlasovými folikuly). Vlasy a potní žlázy chybí.

Sliznice vnitřní strany rtu je kryta nerohovějícím vrstevnatým dlaždicovým epitelem. Papily proprie jsou nepravidelné. V submukóze jsou velmi hojné glandulae salivariae minores mucinózního typu. Pruhy hustého vaziva kotví sliznici k musculus orbicularis oris.

Tvář

Mikroskopicky je blízká vnitřní straně rtu.

Tvrdé patro

Sliznice je pokryta epitelem vrstevnatým dlaždicovým s částečným rohověním. Lamina propria mucosae pevně srůstá s periostem kostěného patra, chybí zde submukóza. V důsledku toho je zde sliznice nepohyblivá. Toto spojení sliznice a periostu nazýváme mukoperiost.

Měkké patro (palatum molle)

Měkké patro se nachází v zadní části patra a plynule navazuje na patro tvrdé.

Sliznice na orální ploše je pokryta epitelem vrstevnatým plochým nerohovějícím. Pod ním je vazivo s krátkými a širokými papilami. Lamina propria mucosae obsahuje kolagenní a elastická vlákna. Submukóza je dobře vyvinuta a obsahuje velké množství drobných mucinózních slinných žlázek. Submukóza naléhá na kosterní svaly měkkého patra.

Sliznice nasální plochy měkkého patra je vystlána epitelem víceřadým cylindrickým s řasinkami a pohárkovými buňkami. Pod tímto epitelem jsou ve vazivu seromucinózní tuboalveolární žlázy.

Jazyk

Jazyk je svalový, sliznicí pokrytý orgán na spodině dutiny ústní. Sliznice jazyka se liší na jeho hřbetní a spodní ploše.

Sliznice, která je přivrácená ke spodině ústní dutiny, nevyniká ničím speciálním. Je relativně tenká a vrstevnatý dlaždicový epitel nerohoví. Papily laminy proprie jsou sice četné, ale nízké. Submukóza je tvořena řídkým kolagenním vazivem a přechází ve vazivovou tkáň, která obklopuje svazky svalových vláken. Tenký epitel a bohaté prokrvení sliznice pod jazykem umožňuje sublingvální aplikaci některých látek a jejich rychlé vstřebání do krevního oběhu.

Jazyk facies inferior

1 – Vícevrstevný dlaždicový epitel, 2 – Papila v lamina propria, 3 – Lamina propria

Hřbetní  strana jazyka je kryta specializovanou sliznicí. Sulcus terminalis (linie tvaru V) rozděluje jazyk na přední dvě třetiny (tělo jazyka) a zadní třetinu (faryngální, kořen jazyka). Tyto dvě části se liší vývojově. Pozůstatkem různého embryonálního původu jednotlivých částí jazyka je i jeho inervace.

Sliznici hřbetní strany jazyka charakterizuje přítomnost papil (papillae linguales), které dodávají jazyku charakteristický vzhled. Každá papila se skládá z vazivového podkladu a na povrchu je kryta vícevrstevným dlaždicovým epitelem, který podle typu papily zůstává nezrohovělým nebo na povrchu rohoví. Podslizniční vazivo na povrchu jazyka prakticky mizí.

Podle tvaru a stavby rozlišujeme čtyři typy slizničních papil:

1) Papillae filiformes (nitkovité)

2) Papillae fungiformes (houbovité)

3) Papillae foliace (listovité)

4) Papillae circumvallatae (hrazené)

Koren jazyka hrazena papila

1 – Hrazená papila, 2 – Ebnerova žláza + vývod (šipka), 3 – Lymfatický folikul, 4 – Nitkovitá papila

Sliznice předních dvou třetin jazyka je hustě pokryta keratinizovanými filiformními (nitkovitými) papilami. Vrcholy papil jsou zrohovatělé (rohovějící čepičky).

Fungiformní (houbovité) papily jsou větší než nitkovité, ale daleko méně četné.  Nacházíme je rozptýlené mezi nitkovitými papilami. Jejich krycí epitel je tenký, nerohovějící. Na jejich povrchu jsou chuťové pohárky.

Listovité papily jsou uspořádány v jedné nebo dvou řadách v zadním úseku bočních okrajů jazyka. Jsou  pokryty nerohovějícím epitelem a mohou obsahovat chuťové pohárky.

Hrazené papily jsou seřazeny v oblasti sulcus terminalis do linie tvaru V, s vrcholem při foramen caecum (vkleslina, která je pozůstatkem sestupu entodermálního základu štítné žlázy z této oblasti – ductus thyreoglossus) Hrazených papil je 8-12 a jsou největší z papil. Jejich epitel je nerohovějící. Na bocích papily je vrstva vícevrstevného dlaždicového epitelu tenčí a jsou v ní uloženy četné chuťové pohárky. Do rýhy kolem papil ústí vývody serózních Ebnerových žláz. V blízkosti papil v zadní části jazyka nacházíme i mucinózní žlázy Weberovy.

Koren jazyka chutovy poharek

1 – Chuťový pohárek, 2 – Epitel, 3 – Lamina propria

Slinné žlázy

Slinné žlázy jsou exokrinní žlázy. Jejich primární funkcí je sekrece slin. Velké slinné žlázy se skládají ze dvou hlavních složek – epitelová sekreční tkáň a podpůrné vazivo (stroma). Makroskopicky jsou slinné žlázy tvořeny ohraničenými lalůčky. Větvení vývodného stromu je následující: hlavní vývod žlázy se větví u velkých žláz na vývody interlobulární. Větvení je dichotomické a několikrát se opakuje. Konečné větve vstupují do lalůčku jako vývody intralobulární. V lalůčku probíhá další větvení k vývodům žíhaným. Po nich následují vývody vsunuté (interkalární) a nakonec sekreční oddíly. Sekreční jednotky mohou být serózní, acinózní nebo smíšené. Jednotlivé oddíly vývodného systému jsou u různých žláz různě vyvinuty, což napomáhá jejich identifikaci.

Interkalární vývod je vystlán epitelem jednovrstevným kubickým, větší vývod žíhaný pak epitelem jednovrstevným cylindrickým. Buňky se vyznačují žíháním bazálního oddílu. Jádro je umístěno vysoko. Vsunuté i žíhané vývody se aktivně podílejí na úpravě složení sekretu. U některých žláz (hlavně gl. parotis) je významná příměs tukového vaziva.

Serózní buňka je pyramidového tvaru (hrot pyramidy směřuje do lumen). Bazální část buňky obsahuje jádro a bohaté drsné endoplazmatické retikulum, díky nimž je buňka výrazně bazofilní. Apikální část buňky je vyplněna zymogenními granuly (ta jsou silně eozinofilní) . Serózní buňky produkují vodnatou tekutinu s obsahem proteinů.

Mucinózní buňky jsou cylindrického tvaru. Jádro je oploštělé a stlačené k bázi. Celá buňka je vyplněna kapénkami mucinu, který se při histologickém zpracování preparátu rozpouští, proto je celá buňka na preparátu velice světlá. Produkt buněk mucinózních je viskózní, hlenovitý.

Serózní i mucinózní buňky mohou být uspořádány do váčku zvaných aciny. Skupiny mucinózních buněk mají častěji tvar kanálku, tubulu.

Mezi velké slinné žlázy patří:

1) Glandula parotis (příušní)

Je to největší slinná čistě serózní žláza s podlouhlými aciny. Vývodný systém má dlouhé větvené vsunuté vývody. Systém žíhaných vývodů je výrazně vyvinut. Příušní žláza obsahuje velké množství tukového vaziva, čímž se na první pohled liší od taktéž serózního exokrinního pankreatu.

2) Glandula submandibularis (podčelistní)

Je to smíšená žláza s převahou serózní složky. Vsunuté vývody jsou kratší. Žíhané vývody jsou dobře vyvinuté, dlouhé, větvené.

3) Glandula sublingualis (podjazyková)

Je smíšená serózně-mucinózní žláza s převahou mucinózní složky. Mucinózní buňky jsou v hematoxylin-eosinovém barvení světlé. Systém vývodů je zde méně vyvinut. Žíhané vývody jsou krátké, proto zde nejsou příliš patrné.

Zuby

Děti mají 20 dočasných (deciduálních) zubů. První zub, který prořezává je řezák, nejčastěji v dolní čelisti. Děje se tak ve věku 6 měsíců. U některých dětí však může dojít k proříznutí prvního zubu až ve věku 12-13 měsíců. V průběhu života (nejčastěji v období od 6 do 13 let věku) dochází k nahrazení těchto dočasných zubů stálým chrupem. U dospělých lidí je 32 stálých zubů. V každém kvadrantu je jich 8 (2 řezáky, 1 špičák, 2 premoláry a 3 stoličky).

Zuby se skládají z několika vrstev specializovaných tkání:

1) Sklovina (email)

2) Dentin

3) Cement

Zub je tvořen několika částmi – korunkou a jednoho nebo vice kořenů. Každý zub je zasazen do svého vlastního lůžka – alveolu. Koruna je pokryta sklovinou, kořen zubu pak cementem. Tyto vrstvy se setkávají na krčku (cervix) zubu. Zub je vyplněn dentinem. Každý zub má uvnitř dřeňovou dutinu. Periodontální vazy fixují zub v alveolu. Jedná se o kolagenní vlákna.

Sklovina

Sklovina je nejtvrdší tkáň v lidském těle, z 96 % ji tvoří soli kalcia. Jedná se o nebuněčnou mineralizovanou tkáň pokrývající korunku zubu. Secernují ji ameloblasty, které jsou ektodermového původu.

Dentin

Jedná se o kalcifikovaný materiál, který je secernovám odontoblasty. Tvoří většinu zubu. Odontoblasty lemují vnitřní povrch zubu a oddělují jej od dřeňové dutiny. Embryonální původ odontoblastů je neurální lišta.

Cement

Cement pokrývá kořen zubu. Jedná se o avaskulární tkáň.

V následujícím přehledu částí trávicí trubice bude vždy stručně popsán rozdíl (případně upřesnění) od obecné stavby trávicí trubice uvedené v úvodu.

Jícen

Jícen je svalová trubice spojující hltan a žaludek. Je tvořen čtyřmi vrstvami typickými pro obecnou stavbu trávicí trubice. Lumen jícnu je zvrásněn do podélně probíhajících rýh a řas.

Tunica mucosa

Tunica mucosa je tvořena vrstevnatým dlaždicovým nerohovějícím epitelem. Hranice mezi epitelem a lamina propria je nerovná, papily invaginují vůči bazální vrstvě epitelu. V pojivu papil jsou krevní cévy a nervy. Lamina propria obsahuje rozptýlené lymfoidní folikuly (mucosa-associated lymphoid tissue, MALT), zejména v blízkosti gastroezofageální junkce. Najdeme zde i malé tubulózní mucinózní žlázky. Muscularis mucosae je tvořena převážně longitudinální hladkou svalovinou.

Tunica submucosa

Najdeme zde fibroelastické vazivo. Obsahuje velké krevní a lymfatické cévy a mucinózní žlázky (glandulae oesophageales). Jícnové žlázky jsou malé tuboalveolární žlázy lokalizované v lamina propria a v submukóze, které vysílající dlouhé vývody k povrchu. Mucinózní složka převažuje. V oblasti u přechodu jícen-žaludek a hltan-jícen jsou tyto žlázky menší a omezené pouze na lamina propria mucosae. Mucinózní žlázky abdominální části jícnu připomínají gll. cardiacae žaludku

Tunica muscularis

Tunica muscularis je tvořena vnější podélnou a vnitřní cirkulární vrstvou. V horní třetině jícnu je svalová vrstva tvořena kosterní svalovinou. V dolní třetině je tunica muscularis tvořena pouze hladkou svalovinou. Prostřední třetina má zastoupeny oba typa svaloviny. Mezi vnitřní a vnější vrstvou svaloviny se nachází autonomní nervový plexus Auerbachi.

Tunica adventitia, tunica serosa

Seróza kryje pouze část jícnu, která zasahuje do dutiny břišní. Zbylá část je kryta adventicií.

Preparát jícnu studenti často zaměňují s preparátem vaginy. Jícen však obsahuje žlázky, více fibroelastického vaziva a má dobře rozlišitelnou vrstvu svaloviny (muscularis externa).

_

Žaludek

Stěna žaludku odpovídá obecné stavbě stěny trávicí trubice s několika modifikacemi.

Tunica mucosa

Popisujeme zde foveolae gastricaežaludeční jamky. Jedná se o hluboké krypty vystlané epitelem. Do jedné žaludeční jamky ústí několik (3-7) žlázekglandulae gastricae. Vlastní glandulae gastricae jsou kolmé k povrchu sliznice, tubulózní a zasahují hluboko do lamina propria mucosae. Sliznice žaludku (včetně foveolae gastricae) je pokryta jednovrstevným cylindrickým epitelem. Z apikální části epitelových buněk je uvolňován na povrch sliznice hlen (mucin) s ochrannou a lubrikační funkcí.

Glandulae gastricae

Ve výstelce žlázek nacházíme buňky hlavní, parietální, mucinózní buňky krčku, nediferencované buňky a neuroendokrinní buňky:

1) Hlavní (pepsinogenní) buňky

Hlavní buňky produkují proenzymy, které se aktivují v účinné formy trávicích enzymů (pepsin, lipáza). Nacházíme je v bazální části žlázek.

2) Parietální (krycí, oxyntické) buňky

Parietální buňky jsou zdrojem kyselého pH žaludeční šťávy a dále produkují vnitřní faktor (glykoprotein nezbytný pro absorpci vitaminu B12 v terminálním ileu). Jsou velké, ovoidního tvaru, s centrálně umístěnými jádry a zřetelně eosinofilní cytoplazmou.

3) Mucinózní buňky krčku

Mucinózní buňky krčku produkují mucin, který hromadí v apikálně umístěných vezikulách. Jádra buněk jsou tím stlačena bazálně.

4) Nediferencované buňky

Z nediferencovaných buněk se obnovují ostatní buněčné typy žlázek.

5) Neuroendokrinní (enteroendokrinní) buňky

Neuroendokrinní buňky jsou hlavně v oblasti těla a fundu. Produkty těchto buněk parakrinně ovlivňují motilitu hladké svaloviny žaludku i sekreci žaludeční šťávy (např. G-buňkygastrin, D-buňkysomatostatin a enterochromafinníhistamin)

Morfologicky rozlišujeme:

1) Žlázky kardie

Žlázky kardie jsou jednoduché či mírně větvené, bazálně rozšířené. Dominují v nich mucinózní buňky, parietální a hlavní buňky jsou přítomny v malém počtu. Žaludeční jamky kardie jsou mělké.

2) Vlastní žlázky žaludeční (gll. gastricae propriae)

Vlastní žlázky žaludeční se nalézají v oblasti těla a fundu. Většinou se jedná o jednoduché tubulózní žlázky. Zúžený krček žlázky ústí do žaludeční jamky, tělo je tvořeno dlouhým tubulem. Žaludeční jamky jsou v těle a fundu žaludku hlubší nežli v oblasti kardie. Většinu buněk hlavních a krycích najdeme právě zde.

3) Pylorické žlázky (gll. pyloricae)

Žaludeční jamky jsou v pyloru hluboké, mezi buňkami převládají mucinózní a neuroendokrinní buňky (hlavně G-buňky).

Lamina propria mucosae je vmezeřená mezi žlázky a obsahuje I lymfatickou tkáň (folliculi lymphatici gastrici).

Tunica submucosa

Oproti obecné stavbě trávicí trubice nevykazuje zvláštnosti.

Tunica muscularis

Směrem zevnitř k povrchu žaludku rozlišujeme tři vrstvy – šikmou, cirkulární a podélnou (longitudinální). Cirkulární vrstva je výrazně zesílena v oblasti antrum pyloricum a vytváří zde tzv. pylorický sfinkter.

Tunica serosa

Topograficky se jedná o viscerální peritoneum. Pokrývá téměř celý povrch žaludku. Výjimkou je oblast malé a velké kurvatury, kde se upíná omentum.

Tenké střevo

Tenké střevo má tři části – duodenum, jejunum a ileum. Stěna tenkého střeva sestává z typických vrstev stěny trávicí trubice. Výstelka tenkého střeva vytváří řasy – plicae circulares Kerkringi. Tyto řasy jsou tvořeny sliznicí a submukózou. Nejvíce jsou vyvinuty v jejunu.

Tunica mucosa

Výběžky sliznice (konkrétně epitelu a lamina propria) vytvářejí střevní klky (villi intestinales). Mezi klky jsou ústí jednoduchých tubulózních žlázek – intestinální, Lieberkühnovy žlazy neboli krypty.

Povrch střevních klků je kryt jednovrstevným epitelem cylindrickým. V něm nacházíme enterocyty a pohárkové buňky. Setkáme se zde i s nakupením lymfatické tkáně (MALT, mucosa associated lymphoid tissue) – hlavně v lamina propria, ale může zasahovat i do submukózy. Pod termín MALT spadají lymfatické folikuly pokryté enterocyty a vmezeřenými M-buňkami. M-buňky (microfold cells) jsou antigen prezentující buňky fagocytující antigeny. Ty předávají imunokompetentním buňkám, ležícím pod nimi v lymfatických folikulech.

Enterocyty jsou vybaveny hojnými mikroklky, které zvětšují buněčný povrch. Na povrchu mikroklků je glykoproteinový komplex zvaný glykokalyx, který obsahuje trávicí enzymy. Soubor mikroklků se nazývá kartáčový lem.

Pohárkové buňky jsou jednobuněčné mucinózní žlázy vyskytující se mezi enterocyty střevní výstelky.

Lieberkühnovy žlázky je název pro střevní krypty, které ústí na povrch sliznice. Obsahují cylindrické enterocyty, mucinózní buňky, Panethovy buňky, kmenové buňky a neuroendokrinní buňky. Panethovy buňky syntetizují antibakteriální enzym lysozym a další protektivní bílkoviny.

Neuroendokrinní buňky secernují biologicky aktivní peptidy, např. gastrin, cholecystokinin a sekretin.

Folliculi lymphatici solitarii jsou roztroušeny podél střevní sliznice a distálně jich přibývá. Útvary obsahující nahromaděnou lymfatickou tkáň ve sliznici střeva tzv. Peyerovy plaky (pláty), jsou nejvíce vyvinuté v ileu. Jsou patrny makroskopicky, neboť jejich délka je 2-10 cm. Nad touto akumulací folikulů jsou střevní klky nízké či zcela mizí.

Muscularis mucosae tvoří dvě vrstvy hladké svaloviny – vnější longitudinální a vnitřní cirkulární.

Tunica submucosa

Je tvořena řídkým kolagenním vazivem s krevními a lymfatickými cévami a s nervy. Pro duodenum jsou charakteristické submukózní Brunnerovy žlázy s jednovrstevným cylindrickým epitelem. Ty jsou nejvíce vyvinuty v oblasti pyloru, distálním směrem ubývají a v duodeno-jejunálním přechodu mizí. Brunnerovy žlázy jsou větvené tuboalveolární mucinózní. Produkují alkalický sekret, který společně s pankreatickou šťávou neutralizuje kyselou žaludeční tráveninu.

Tunica muscularis

Je tvořena tenkou vnější longitudinální a silnou vnitřní cirkulární vrstvou.

Tunica serosa

Je vrstva řídkého vaziva pokrytá mezotelem. Retroperitoneální část duodena je pokryta adventicií.

Tlusté střevo

Vrstvy stěny tlustého střeva se liší od vrstev tenkého střeva v několika aspektech:

1) Nejsou přítomny cirkulární řasy (plicae circulares Kerckringi) a klky (villi intestinales)

2) Lieberkühnovy krypty jsou četnější, delší a hlubší. Jsou vystlány nízkým cylindrickým jednovrstevným epitelem s velkým množstvím pohárkových buněk, resorpčními kolonocyty a malým počtem enteroendokrinních buněk

3) S výjimkou appendixu zde chybějí Panethovy buňky

Tunica mucosa

Lamina propria je velmi bohatá na lymfatické folikuly, které často zasahují až do submukózy. Lymfatické folikuly jsou nejčetnější v oblasti céka, appendixu a rekta. Muscularis mucosae se stejně jako u střeva tenkého skládá z podélné a cirkulární vrstvy.

Tunica submucosa

Neliší se od submukózy tenkého střeva.

Tunica muscularis

Tunica muscularis je tvořena vnější longitudinální a vnitřní cirkulární vrstvou hladké svaloviny. Podélná vrstva je makroskopicky zesílena ve tři silné podélné pásy teniae coli. Cirkulární vrstva je v oblasti rekta silnější a v rozsahu canalis analis vytváří vnitřní anální sfinkter.

Tunica serosa

Tunica serosa je charakterizována přítomností stopkatých útvarů vyplněných tukovou tkání – appendices epiploicae.

Exokrinní pankreas

Pankreas zahrnuje složku exokrinní a endokrinní. Dvojí funkce pankreatu je rozdělena do dvou strukturálně odlišných kompartmentů. Zatímco exokrinní pankreas se rozprostírá po celém orgánu, endokrinní pankreas je reprezentován roztroušenými shluky buněk nazývanými – Langerhansovy ostrůvky.

Exokrinní pankreas je serózní žláza, která na preparátu připomíná gl. parotis, se kterou bývá často zaměňována. Představuje větvenou acinózní žlázu s četnými serózními buňkami pyramidového tvaru. Jejich cytoplazma je (vzhledem k vyvinutému drsnému endoplazmatickému retikulu) bazofilní. Apikální část buňky obsahuje velké množství zymogenních granul, která se barví eosinem. Zymogenní granula obsahují trávicí enzymy v jejich inaktivní formě.

Z každého acinu vychází vmezeřený (interkalární) vývod, vystlaný jednou vrstvou plochých buněk. Tyto buňky zasahují až do centra acinu, nazývají se proto centroacinózní. Strukturálně vypadá spojení acinu a centroacinózní buňky jako malý balonek (acinus), do kterého je strčeno brčko (interkalární vývod). Interkalární vývody jsou krátké a přecházejí do intralobulárních sběrných vývodů. V pankreatu nenalezneme žíhané (sekreční) vývody.

Autoři podkapitoly: Lucie Nováková a Bětka Blanková

cc-by-sa